Lidská paměť se nechová jako pečlivě udržovaný archiv starých záznamů. Když nahlédneš do dávno zavřené části, neobjevíš své seřazené zaprášené vzpomínky, najdeš jen nesouvislé útržky dávných zážitků.
Naše výroční exkurze do dětství - návštěva v historické budově našeho gymplu - se trochu podobala pokusu o sestavení rozbitého skleněného obrazu. Nenašel jsem své zapomenuté vzpomínky, našel jsem však aspoň jejich střípky.
Nejvíce mi přiblížila dobu před třiceti lety moje lavice v naší třídě. Chyběl sice můj soused, i lavice přede mnou zely prázdnotou, ale pohled dozadu na kluky i na prostřední řadu plnou holek mi na chvíli do té s láskou vzpomínané minulosti vrátil. Snad podobné krátké "prozření" které mne potkalo v lavici čekalo některé spolužačky paradoxně na záchodku - vzpomněly si na dávné ranní převlékání teplých bombarďáků pod minisukněmi...
Tělocvična se mi zdála o hodně menší než dříve byla, příchod k ní jsem nepoznal. Na chodbách chyběly šatnové klece, ale později, když jsem si ty domů přinesené střípky v hlavě rovnal, se mi náhle ty chodby znovu ukázaly plné korzujících spolužáků a útržky zapadly jako puzzle znovu do sebe. Byli jsme chvilku na gymplu. Larisso, díky!!
