595 metrů vysoký vrch, tyčící se nad
Kublovem na pokraji křivoklátských hvozdů západně od Berouna - podrobná mapa ZDE
počasí
podzimní pošmourně romantické
termín
sobota 16.11.2002 - 10:00 až večer
oblečení
odpovídající
cíl
radost ze shledání v podzimních mlhách a
splínech s pocity beznaděje a zmaru. Teskné dny! Nihilistické verše a mrtvých
milenek city. Vzhůru do hrobu!
účast
určitě hojná
vybavení
teplé boty, termoska s horkým grogem
Báseň V.Nezvala věnovaná Velízu
Podzim už platí listím
svou útratu.
Je konec láskám, konec nenávistím,
podzim už platí listím
a není návratu.
I ze tvých očí padá
cosi jako list.
Je pustý park, je zpustlá promenáda,
z tvých očí slza padá
a listí z ptačích hnízd.
základní a jediná akce:
start 10:00
NOVÉ
Předstart bude ve Zdicích v 9:54
(příjezd osobáku z Plzně s Janou_P_K).
Východiskem bude obec Hředle, vzdálená asi 4 km od výjezdu z dálnice D5 Zdice.
Místo je tedy velmi snadno dostupné jak z Prahy, tak z Plzně.
Vyrazíme proti proudu Stroupinského potoka. Cesta vede nejprve asi 2 km loukami, pak se
připojí žlutá značka a cesta se ponoří do lesa. Projdeme známou chatovou osadou
Rikatádo. Údolí se zúží, cesta se změní v pěšinu, objeví se skály a na potoce
vodopádíky. Asi po 6 km lesem vyjdeme do polí a přes Kublov zdoláme Velíz.
Zpátky půjdeme přes myslivnu Kůlny, krásně situovanou na veliké louce uprostřed
lesů. Odtud půjdeme hlubokými lesy k Vraní skále. Po strmé pěšině, zajištěné
zábradlíčkem, vystoupáme až na vrchol tohoto dalšího významného vrcholu, odkud
může být při dobré viditelnosti krásný rozhled. Bývala tam vrcholová knížka, do
které můžeme zapsat Jannninnny pamětní verše. Od Vraní skály vede moc hezká asi 5
km dlouhá cesta dolů lučinatým údolím do Hředlí, kde si dáme v hospodě horký
čaj a prodiskutujeme gymplllí záležitosti.
Celkem je to asi 20-22 km. Určitě to zvládneme.
Přeji všem krásný letní den.
Ahoj Dáda
program
NOVÉ
výběr bahnitého místa na otisk
stopy gymplů v dějinách (lopatku dodá Irena, sádru Markéta, nohu člen s nejkratší
tlapkou)
výroba formy a bahna
příprava sádrového otisku
první seznámení s knížetem Jaromírem (rešerše připravuje Jana, přednášku o
širších souvislostech Jaromírovy potupné smrti probodením na záchodě připravuji
já)
hledání zbytků kláštera za kostelem na Velízu
fotodokumentace gymplích pozůstatků na Vraní skále
Krvavá oběť (Cingr dodá vlastní krev) na speciálním cestovním kamenném obětním
šutříku s drážkou (dodá Jana). Prohlídka a následné zakopání originálních
desek s nástěnnými malbami zobrazujícími pohlavní život starých gympllů v ll.
století na obětním místě zvaném Velíz
zápis do vrcholové knihy, vrcholové panoramatické foto všech gymplů
tragické podzimní verše (mrtvých milenek city) - Jana
potupení odhaleného a svázaného Jaromíra (žertovná scénka připravovaná Janou a
Cingrem, křepčení nad ubohou obětí zajištuje Markéta)
oběť předem vylosovaného gympla svržením ze skály (asi to bude Cingr)
gymplové a trpaslíci (připravuje Hanka)
návštěva hospody U Starého Pragympla (musíme jí nejdřív objevit a pokřtít,
nebude-li hospoda, budeme se stravovat z vlastních zdrojů)
Akce Velíz se začíná slibně rýsovat, zejména Japěta
dodala cenné vstupní rešerše:
Dějiny obce jsou spjaty s nedalekým vrchem Velíz (555 m n. m.), jehož
název pochází od jména pohanského boha plodnosti Velese. V 10. - 11. století zde
stálo rozsáhlé hradiště. V roce 1004 zde byl zajat na lovu kníže Jaromír. Na
památku své záchrany nechal na Velízu vztyčit kapli sv. Jana Křtitele, která byla
později přebudována na kostel. Roku 1425 byl Velíz, spálený husity, přidělen k
hradu Točníku. Od roku 1557 patří ke komornímu panství Točník. Po třicetileté
válce v období rekatolizace žilo v Kublově mnoho protestantů, kteří odmítali
přestoupit na katolickou víru. Od roku 1850 je obec samostatná.
Historie kopce Velíz:
V Čechách není mnoho kopců, o kterých lze říci, že přilákaly
pozornost středověkých kronikářů. Velíz se stal právě tím místem, o které byl
ve středověku poměrně značný zájem. Jeho jméno zní dnes poněkud nezvykle,
ale u nás usídleným Slovanům cizí rozhodně nebylo. Pravděpodobně vzniklo
odvozením od jména pohanského boha stád Velese. Dá se proto předpokládat, že
přímo zde existovalo v předhistorické době kultovní místo. Toto všechno jsou věci
sice zajímavé, ale vůbec nic nám neprozrazují o pravém důvodu kronikářského
zájmu. Vše pochopíme, přečteme-li si jeden krátký úsek v Kosmově kronice. Autor
byl dost zaujatý proti domácímu rodu Vršovců a hodnotil je takto: "Mezitím
domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovici, rod nenávistný a
pokolení zlé, vykonali zločin ohavný a předtím od věků neslýchaný. Jejich
vůdcem a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech
zlých lidí nejhorší." Jistě nepříliš lichotivé hodnocení. Ale co našeho
nejstaršího kronikáře tak popudilo? Podle Kosmy došlo totiž k tomu, že byl při
přátelské návštěvě Polska lstivě zajat a oslepen český kníže Boleslav III.
Právě Vršovci měli zneužít nenadálého oslabení vládnoucí moci. Stalo se tak na
Velízu, známém loveckém místě. Údajně slovně napadali přítomného Boleslavova
bratra Jaromíra a později posilněni alkoholem přistoupili k zavrženíhodnému činu:
"Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem,
uchopili svého pána, ukrutně ho svázali a nahého naznak položeného připoutali za
ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes
tělo svého pána." Můžeme se divit starému kronikáři, že právě tento čin
považoval za "od věků neslýchaný"? Vždyť dobře znal osudy
zavražděných členů panovnického rodu. Pravdou však zůstává, že posměšné
trápení budoucího knížete Jaromíra uskutečnila společenským postavením nižší
skupina lidí bez zjevného příkazu. To bylo pro chápání člověka žijícího kolem
roku 1100 přespříliš. Jaromír měl ale tehdy štěstí v neštěstí: "Když to
viděl jeden ze služebníků knížete, jménem Hovora, rychle běžel do Prahy, o tom,
co právě se stalo, dal přátelům knížete zprávu a v tu hodinu přivedl je bez
prodlení k hnusnému triumfu." Pozdější kníže byl zachráněn, přestože se
již nalézal silně poštípaný od much a takřka polomrtvý. Je to logické, vždyť
cesta do Prahy a zpět musela trvat i na koni mnoho hodin. Jaromír byl ihned odvezen na
Vyšehrad a z vděčnosti prokazoval věrnému služebníku mnohé pocty. Hovora se stal
svobodným člověkem a obdržel významné postavení pro sebe i své potomky. K těmto
událostem mělo dojít těsně po roce 1000 a Jaromír prý nechal na počest svého
zachránění na Velízu postavit někdy kolem roku 1003 kapli svatého Jana Křtitele. A
jak vypadá slavné místo dnes? Severně pod protáhlým skalnatým vrcholem, dnes
zarostlým lesem, můžeme spatřit půvabný kostelík a několik okolních budov.
Kostelní stavba je v jádru románská, vykazuje relikty gotické přestavby a celý
dojem je umocněn barokní úpravou. Nejedná se ale o původní Jaromírovo založení -
jeho stavba, patrně dřevěná, nebyla do dnešních dnů prokázána. Nejstarší dnes
viditelné zdivo bylo postaveno až na samém počátku 13. století benediktiny z Davle a
v jeho těsném sousedství stálo nově vybudované probošství. Celý klášterní
komplex byl později v roce 1421 zničen husity. Moderním průzkumem se podařilo
ověřit zprávy dobových pramenů a objevit pozůstatky zdí na západní a jižní
straně od kostela obklopeného hřbitovem. Lokalita přitahovala již v minulém století
slavné české badatele. Jeden z praotců naší domácí archeologie, páter Krolmus
(1790 až 1861), zde provedl orientační průzkum již v roce 1857 a také naše století
nezůstalo nic dlužno. Archeologický ústav věnoval Velízu pozornost v letech 1958 až
1967. Velice zajímavý je ten fakt, že se podařilo zachytit přítomnost člověka doby
kamenné, který zde zanechal kamenné broušené sekery. Dalším úspěchem se stal
opakovaný nález bronzových a stříbrných záušnic z 10. století. Není třeba
zdůrazňovat, že opět spatřila světlo světa řada keramických a kovových zlomků.
Podařilo se také potvrdit existenci klášterních budov s několika anonymními pohřby
bez milodarů. Za drobný neúspěch můžeme považovat absenci pozůstatků kostelní
stavby z počátku 11. století. Je pěkné, že víme opět víc o této legendou
opředené části naší země. Archeologie nechala také prostor pro další generace
při výzkumu podloží kostela. Ten je opravdu malebný a nejen dnes, ale i v minulosti
lákal k návštěvám. Vzpomeňme za všechny alespoň přítomnost českých obrozenců
Dobrovského a Jungmanna.
Pamětihodnosti:
Na vrcholu Velízu stojí románský kostel sv. Jana Křtitele, původem
ze 13. století s benediktýnským probošstvím. Současnou podobu získal kostel
barokní přestavbou v letech 1747 - 1752. Koncem 18. století zde vznikla fara. V obci je
několik stavení lidové architektury: čp. 10, 19, 29, 71. V domku čp. 14 je umístěno
muzeum J. L. Zvonaře.
Jak už sám název napovídá, bývala na této stolové hoře
umístěna svatyně staroslovanského boha Velese, ochránce pastýřů a lovců. Jeho
podoba se nezachovala, ale podle zpráv o rohaté hlavě a hře na píšťalu se zřejmě
podobal řeckému Panovi, napůl kozlovi a napůl člověku. Křesťanští misionáři z
něj vytvořili ďábla.
Velesovu horu najdeme asi 40 km západně od Prahy, v jižní
části křivoklátských lesů. Na jejím úpatí leží osada Kublov, na samém vrcholu
je miniaturní vesnička a kostelík obklopený hřbitovem. Kostelík založil kníže
Jaromír, jako poděkování za zázračné zachránění, když byl zajat Vršovci a měl
být podle starého rituálu na Velízu obětován. Později zde vznikl klášter, který
byl však za husitských válek vypálen a zůstaly z něj jen základy budov, viditelné
dodnes za hřbitovem. Na vrcholu je pramen (další typický prvek posvátných míst).
Možná právě proto byl kostelík zasvěcen sv. Janu Křtiteli.
Dodnes je tu cítit tajemnou atmosféru dávného lesa. O svatojánské noci může
prý odvážlivec najít na Velízu zlaté kapradí. Možná přitom zahlédne i víly,
tančící kolem studánek při vábivých tónech Velesovy píšťaly.
Kostelíček na Velízi (asi 10 km jižně od Křivoklátu) má starou
historii. Už v 10. století zde měli Přemyslovci lovecký dvorec, zajížděli sem z
blízkého Zbečna. R. 1003 sem Vršovci unesli knížete Jaromíra a chtěli ho zabít.
Před tím s ním ještě uspořádali velice potupné show (je popsáno v Kosmově
kronice a přesná rekonstrukce činu byla zfilmována ve vynikajícím filmu Oldřich a
Božena). Atentát se nezdařil, věrný knížecí sluha jménem Hovora přivolal pomoc a
knížete osvobodil. Ten zde z vděčnosti založil kostel, u kterého později vzniklo
benediktinské proboštství.
Chudák Jaromír; podle pramenů byl zřejmě mezi
Přemyslovci jediným slušným člověkem, který narozdíl od svých příbuzných
netoužil nikoho vraždit a snažil se vyjít se všemi po dobrém. Podle toho s ním
také jednali. Kromě zmíněné příhody ho jeden bratr (Boleslav III.) dal vykleštit,
druhý bratr (Oldřich) ho dal oslepit (žhavým železem, jak se to tenkrát dělávalo -
i tato scéna je ve zmíněném filmu drsně vylíčena) a nakonec ho dostali opět
Vršovci - probodli ho skrznaskrz zespoda, když si ulevoval na záchodě. Hle, toť
heroické kořeny naší národní historie - máme být nač hrdi!
Kostel byl přestavěn pozdně románsky v 1. polovině 13. století a barokisován
kolem r. 1750. Ze starší fáze se dochoval portál
